Příchodu tohoto historického velkofilmu do našich kin předcházely nepříznivé ohlasy ze světa, kde premiéra byla o něco dříve. Především Řekové si stěžovali, že z největšího vojevůdce starověku udělali američtí filmaři homosexuála. To by však nikterak nemuselo mít vliv na kvalitu filmu, mohlo jít jen o pár náznaků, které však stačily Řeky vytočit. Již sama tématika byla velmi slibná, v dnešní době jsou filmaři schopni natočit sebevětší scény, a tak jsme se mohli těšit na střet Alexandrova vojska s obrovskou perskou armádou beze strachu, že půjde jen o ukázkovou šarvátku několika pluků. Jeho následné tažení až na konec tehdy známého světa, do Indie, v sobě skrývalo naději na vylíčení obrovských ambicí jednoho člověka. Ambicí, které se staly legendárními. A i když Alexandra v jeho tažení postupně začínali opouštět i jeho věrní, dokázal svou obrovskou armádu udržet pohromadě a vést své muže z jedné vítězné bitvy do druhé. Ať už pravda o jeho charakteru byla jakákoliv, takový muž musel mít obrovské osobní kouzlo, sílu osobnosti, neuvěřitelnou vůli a víru ve své činy. Tací lidé se rodí velmi, velmi zřídka. Alespoň tak já na něj nahlížím, jinak si nedovedu představit, že by něčeho podobného mohl dokázat.

Problém filmu ALEXANDER je však opravdu v osobnosti Alexandra Velikého. Z toho však nemůžeme vinit jeho představitele Colina Farrella, který je velmi dobrým hercem, ale autora celého díla režiséra Olivera Stonea. Oliver Stone si již své místo ve filmové síni slávy zasloužil mnoha filmy, vzpomeňme třeba „Četa“, „JFK“, „Takový normální zabijáci“ a další. Všechny jeho filmy v sobě nesly něco víc, než jen příběh, soustředil se na vylíčení osobnosti svých charakterů z jiného úhlu pohledu, než dané téma naznačovalo. A přesně o totéž se pokusil i ve svém nejnovějším díle. Nicméně poněkud nešťastným způsobem. Jak jsem již nastínil výše, spornost osobnosti Alexandra bych si dokázal představit v konfliktu jeho ambicí a možností je uskutečnit, pochybnosti versus víra, ale Stone ji postavil na otázce jeho sexuální orientace. A nikoliv jen v několika náznacích, ale jako na jednom z ústředních motivů filmu. Největší potíž však je, že to jestli, Alexandr Makedonský byl nebo nebyl homosexuálně orientovaný, vůbec není důležité. Antická kultura byla odlišná, vyznávala jiné estetické hodnoty a charakterizoval ji odlišný pohled na tzv. morálku, než jaký je charakteristický pro současnost. Naší křesťanskými hodnotami ovlivněné kultuře přijde mnoho věcí „divných“, nebo nepřirozených, ale ve starém Řecku tomu mohlo být jinak. Nebylo řídkým jevem, že muž měl manželku, milence, milenku. Nedokážu říci, jestli mohl mít člověk v té době komplexy ze své orientace, ale rozhodně na něj a jeho milence ostatní členové společnosti nehleděli jako v tomto filmu, kde se na Alexandra nedívají představitelé antické společnosti, ale lidé na sjezdu KDU-ČSL. Láska mezi muži byla poměrně běžná a nebyla pociťována jako pohoršující tabu, to si měl především Stone uvědomit. Pohled, který nám nabízí jeho film je pohled očima amerického voliče konzervativní strany, který se učí toleranci mezi lidmi.

Druhý do očí bijící rozpor filmu ALEXANDER je v tom, že zde nevystupuje jedna postava Alexandra, ale Alexandrové dva. První je výše zmíněný nerozvážný, zženštilý mladík, pochybující sám o sobě, který se nedokáže vymanit z vlivu své matky. Toto je postava do komorního dramatu zcela jiného žánru. Druhému Alexandrovi říkali „Veliký“. To on vede své vojsko do bitev, sám jede v čele jízdy a bez zaváhání činí strategická rozhodnutí a mění tak výsledek bitev ve svůj prospěch. To on před bitvou suverénně promlouvá ke svým válečníkům a vede obrovské vojsko až na konec světa. Dost těžko si lze představit tyto dvě osobnosti v jednom těle.
 
Řešit problém historických detailů zde postrádá smysl a já si ani nemyslím, že by podobné filmy musely být točeny zcela přesně. Nicméně vkládat starověkým osobnostem do úst myšlenky dnešního Američana považuji za věc velmi nešťastnou. Alexandrovy proslovy o tom, jak osvobodil Persii od otroctví, jak přináší svobodu a rovnost mezi lidi celého světa vypadají směšně. A s postupem času se již jen člověk diví jeho vojákům, že ty nesmyslné žvásty ještě dokáží poslouchat. Podobné proslovy bylo možné brát třeba ve filmu „Statečné srdce“, kde Skoti skutečně o svobodu bojovali. Navíc snímky jako „Statečné srdce“ nebo „Gladiátor“ byly dějově konzistentní, ve kterých byl smysl boje jejich hlavních charakterů ústředním motivem. ALEXANDER je rozdroben do mnoha, často se tématicky opakujících, scén: proslov vypravěče, Alexandrův rozhovor s jeho milencem, hádka s veliteli vojska ohledně dalšího putování. Jako by šlo o poslepovaný seriál, několika episod „soap opery“ ze starověku.
 
Zprvu jsem si myslel, že ALEXANDER bude především o ohromných bitevních scénách a ukázce Alexandrovy strategie, jenže Stone pohřbil i tento potenciál svého díla, když proti sobě poslal mnoho tisíc komparsistů a po chvíli vše zakryl oblaky prachu nebo stromy a z velké starověké bitvy bylo jen střetnutí několika oddílů. Řekl bych, že i „Troja“ byla po této stránce lépe udělaná. Další a zdaleka ne poslední Stoneovo šlápnutí vedle bylo najmutí Vangelise, aby pro film složil hudbu. Poslouchat při střetu dvou armád další z variací na Vangelisovu jedinou melodii je už trochu moc, a to nemluvím o nenápaditých, nudných klávesových partiích během ostatních scén.

Jít do kina na ALEXANDER je pro evropského diváka zcela zbytečné, jednak se nedoví nic nového a jednak se bude nudit. Jak už se začíná stávat zvykem, Američtí filmaři si zde vzali jednu kapitolu evropských dějin a upravili si ji pro svůj film, pro své diváky. Smutné je, že za vším stojí zrovna Oliver Stone. Myslím si, že evropská společnost (navíc tolerantnější než zámořská) nemá šanci myšlenku tohoto díla pochopit.